Jdu takhle ráno do sámošky koupit pár rohlíků a tak, u kasy vidim čerstvý číslo deníku Blesk, ten máme doma nejradši...
Ten jogurt tomu klukovi nekoupim, radši ten Blesk. No musíme přece vědět, co se děje u nás a ve světě, ne? Už ve frontě hltám na titulce jak Aničku pořád nenašli. Chudák holka! Chudáci její rodiče, to musí být hrozný! Takový něštěstí!! Zítra si ho musíme zase koupit, snad se dozvíme něco novýho, jak to s ní je! ….
„Tak jí pořád nenašli, táto! Ale mají pravdu, jak tady píšou, že tý jejich rodině ty lidi nedaj pokoj, pořád o tom všude tak mluvěj…no jak jim musí bejt, no řekni!“
Aneb nejčtenějším deníkem je Blesk. Nezaostává ani Rytmus života. No fuj!
Tato periodika ve mně zbuzují asi tak stejný pocit jako Česká strana sociálně demokratická. Koncentrované lži a hnus.
Kdykoli někdo onemocní, ztratí se, nebo se mu něco stane – je tu jakýkoli bulvární plátek, aby nám všem řekl, jak to vlastně doopravdy je. Lítostné úřvané titulky: „Aničky rodina trpí!“ „Chudák Dara se zhroutila!“ a spousta dalších se snaží navodit klamavý pocit soucitu a účasti. Ve skutečnosti všechny ty lidi ve vší té špíně vláčí oni. Ale to koneckonců asi všichni, co to čtou ví. Myslím, že čtenáře Blesku a spol. aby tu pohledal.
Někdy se za ten náš senzacechtivý národ opravdu stydím.
